Komunikační dovednosti
Studie potvrzují zlepšení v porozumění i vyjadřování. Ukazuje se, že manuální znaky mohou pomoci přenést schopnost žádat o věci i do mluvené řeči.
Systémy založené na znacích, jako je Znak do řeči (nebo Key Word Sign) a Makaton, představují pro rodiče často intuitivní cestu, jak prolomit komunikační bariéru. Základní myšlenka je jednoduchá: vizualizovat klíčová slova ve větě pomocí manuálních znaků, které se používají souběžně s mluvenou řečí. Cílem není nahradit mluvenou řeč, ale naopak podpořit její rozvoj a celkové používání funkční komunikace.
Tato zdánlivá jednoduchost v sobě skrývá největší praktickou výzvu – aby metoda fungovala, vyžaduje absolutní a systematickou důslednost od všech komunikačních partnerů v okolí dítěte (rodičů, sourozenců, pedagogů). Přestože výzkum pomohl vyvrátit obavy, že by znakování brzdilo rozvoj řeči, vědecká základna má stále metodologické limity, a proto je přístup řazen mezi perspektivní.
Multimodální systém, který podporuje řeč souběžným použitím znaků pro klíčová slova. Využívá propojení vizuálního (znak) a sluchového (řeč) vnímání.
Pro děti i dospělé s komunikačními obtížemi. Předpokladem je schopnost záměrné komunikace, dostatečné motorické dovednosti a schopnost nápodoby.
Úspěch vyžaduje komplexní zapojení celé rodiny a okolí dítěte. Rodiče a pečovatelé se musí znaky aktivně učit (např. na workshopech) a důsledně je používat.
Studie potvrzují zlepšení v porozumění i vyjadřování. Ukazuje se, že manuální znaky mohou pomoci přenést schopnost žádat o věci i do mluvené řeči.
Je potvrzeno, že používání znaků nebrání ani nepotlačuje přirozený vývoj řeči. Naopak, často slouží jako „most“ k nastartování verbální komunikace.
V odborné literatuře panuje shoda o praktické účinnosti těchto systémů v podpoře sociální interakce.
Nácvik probíhá prostřednictvím strukturovaných programů (např. Makaton má 8 fází podle slovní zásoby) a je založen na tom, že komunikační partneři (rodiče, pedagogové) dítěti aktivně modelují znaky v přirozených situacích. Účinnost je podmíněna důsledným a neustálým používáním v různých prostředích; nejde jen o izolovaná sezení, ale o plnou integraci do běžného života.
Aby metoda fungovala, vyžaduje komplexní zapojení a proškolení celého okolí dítěte. Rodiče a další pečující osoby se musí znaky naučit na specializovaných kurzech a workshopech. Poté se stávají hlavními nositeli intervence, kteří znaky aktivně používají v každodenní komunikaci s dítětem.
Tento přístup je považován za perspektivní. Výzkum naznačuje pozitivní výsledky, ale pro jejich plné potvrzení je potřeba více kvalitních studií.
Hlavní nevýhodou je, že znak po provedení „zmizí“ a komunikace je tak závislá na vybavovací paměti dítěte i partnera. Úspěch může být také omezen motorickými a imitačními schopnostmi dítěte. Největší praktickou výzvou je však udržení dovednosti u rodičů a dalších pečovatelů – pokud se znaky nepoužívají pravidelně a aktivně, rychle se zapomínají. Vědecká základna je navíc stále omezená, chybí v ní robustní studie a často i detailní popis intervenčních postupů.
Znakování je praktický nástroj, který nepotlačuje řeč, ale naopak jí často slouží jako most a pomáhá dítěti funkčně komunikovat.