Neurofeedback

Neurofeedback je terapeutická metoda založená na principu učení prostřednictvím zpětné vazby. Dítě se s pomocí technologie učí vědomě ovlivňovat aktivitu svých mozkových vln (měřených pomocí EEG – elektroencefalogramu), která je mu v reálném čase zobrazována, například formou jednoduché hry nebo filmu na obrazovce.

Cílem je „trénovat“ mozek, aby produkoval více žádoucích vzorců mozkové aktivity a méně těch nežádoucích, a přiblížil se tak fungování mozku typicky se vyvíjejících dětí. Předpokládá se, že opakovaným tréninkem se tato schopnost regulace může zautomatizovat a přenést do běžného života.

Základní princip

Využívá operantní podmiňování, kdy se dítě učí regulovat vlastní mozkovou aktivitu (EEG) pomocí vizuální nebo zvukové zpětné vazby v reálném čase.

Pro koho je vhodná?

Primárně pro děti s PAS, cílí na zlepšení kognitivních a exekutivních funkcí (pozornost, paměť, plánování) a zmírnění problémů v chování.

Role rodiny

Role rodiny spočívá především v zajištění pravidelné účasti dítěte na terapii a poskytování zpětné vazby terapeutovi o změnách v chování dítěte.

Klíčové principy metody

Učení pomocí zpětné vazby: Dítě dostává okamžitou vizuální nebo zvukovou odměnu (např. pokračování filmu), když jeho mozek produkuje žádoucí vzorce aktivity.
Vědomá autoregulace: Cílem je, aby se dítě naučilo aktivně a vědomě ovlivňovat činnost svého mozku.
Cílení na abnormální konektivitu: Metoda se snaží ovlivnit specifické vzorce mozkové aktivity, které jsou považovány za odlišné u dětí s PAS, s cílem normalizovat fungování mozku.
Opakovaný trénink: K dosažení a automatizaci změn je potřeba absolvovat velké množství (desítky) pravidelných sezení.

Na co se metoda zaměřuje?

Kognitivní a exekutivní funkce

Proponenti metody uvádějí potenciální zlepšení v oblastech jako pozornost, paměť, řeč a plánování. Vědecké důkazy jsou však omezené a často se týkají spíše přidružených potíží (např. ADHD) než jádrových symptomů PAS.

Problémové chování

Některé studie naznačují možné pozitivní změny v chování, jako je snížení agrese nebo zvýšení spolupráce, ale tyto výsledky často vycházejí ze subjektivního hodnocení rodičů a nejsou konzistentně potvrzovány.

Jak vypadá typická terapie?

Průběh a intenzita

Dítě sedí pohodlně před obrazovkou a na hlavě má připevněné elektrody, které snímají aktivitu jeho mozku (EEG). Tato aktivita je v reálném čase převáděna do vizuální nebo zvukové podoby – například ovládá pohyb postavičky ve hře nebo plynulost přehrávání filmu. Když mozek dítěte produkuje žádoucí vzorce vln, hra pokračuje nebo film běží dál (pozitivní zpětná vazba). Pokud ne, hra se zastaví nebo obraz ztmavne. Jedno sezení trvá obvykle kolem 30 minut. Standardní protokol vyžaduje absolvování velkého počtu sezení (40-60) s frekvencí několikrát týdně, což činí metodu časově velmi náročnou.

Role terapeuta a rodiny

Terapii vede vyškolený terapeut, který nastavuje parametry tréninku a sleduje průběh sezení. Role rodiny spočívá hlavně v zajištění pravidelné docházky na terapii (což může být značná časová i finanční zátěž) a v poskytování informací terapeutovi o případných změnách v chování dítěte v běžném životě. Existují i systémy pro domácí použití pod vzdáleným dohledem terapeuta, které mohou zvýšit dostupnost.

Informace o vědecké podloženosti

Jedná se o rozvíjející se přístup. Jeho účinnost pro léčbu jádrových symptomů PAS zatím nebyla dostatečně ověřena v kvalitních vědeckých studiích a důkazy jsou považovány za omezené a nekonzistentní.

Co je dobré zvážit?

Hlavní odbornou kritikou neurofeedbacku je, že současné vědecké důkazy nepodporují jeho použití jako specifické léčby pro jádrové symptomy autismu. Dostupné studie často trpí metodologickými nedostatky, jako jsou malé počty účastníků, krátká doba sledování nebo nevhodné kontrolní skupiny. Velkým problémem je také spoléhání se na subjektivní hodnocení rodičů, které může být ovlivněno jejich očekáváním (placebo efekt). Další zásadní výtkou je, že i když se dítě může naučit regulovat své mozkové vlny během terapie, tato dovednost se často nepřenáší do zlepšení fungování v běžném životě (nedostatečná generalizace).

Existuje také debata, zda pozorovaná zlepšení (pokud k nim dojde) jsou skutečně výsledkem specifického tréninku mozkových vln, nebo spíše nespecifických faktorů, jako je intenzivní individuální pozornost terapeuta, strukturovaný čas strávený aktivitou nebo implicitní trénink pozornosti při sledování hry/filmu. Metoda je navíc časově i finančně velmi náročná.

Neurofeedback nabízí technologicky zajímavý přístup k „tréninku mozku“, avšak jeho skutečný přínos pro děti s PAS zůstává vědecky sporný a neprokázaný.